Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z naší stáje 3 aneb podzim u nás ve stáji

27. 10. 2009
 
 
Z NAŠÍ STÁJE 3 aneb
                        PODZIM U NÁS VE STÁJI
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Napsala:           Lucie Rotenbornová
Nakreslila:       Lucie Rotenbornová
 
Do stáje přichází podzim a s ním i škola. Vše vypadá na velkou nudu, až Lucka jednou večer uslyší výt tajemného vlkodlaka z Vraní hory. Když se s Martinem rozhodnou vlkodlaka vypátrat, to se teprve začnou dít věci.
 
 
 
V edici vyšlo:           Z naší stáje 1 aneb Z lásky ke koním
                                   Z naší stáje 2 aneb Ve svitu Táborového ohně
 
 

 
 
 
 
     
Podzim
Tři městečka na Plzeňském poloostrově padla do hlubokého ticha. Jezero změnilo barvu z azurově modré na černou. Stáje se zahalily do mlžného závoje. Jejich brána byla už od osmi hodin zamčena. Z budovy, kde jsou koně, se čas od času ozvalo zaržání. Lucka ležela na posteli s rukama za hlavou. Nemohla usnout. Zítra jde s Martinem a ostatními znovu do školy. Kromě toho si pořád není jistá, jestli zabalila všechno, co měla. Taky se přiblížila tradiční Hubertova jízda. Byla to událost, kterou si nenechal ujít žádný majitel stájí, ať už mohelnických, plzeňských nebo debrnických. Vždy ji pořádala jejich stáj a ani tento rok nebyl výjimkou. S Martinem se dohodli, že se budou snažit ze všech sil, aby se stali králi lovu. Budou se muset hodně snažit, aby to dokázali. Dále jsou taky na začátku listopadu Claymonské distanční závody v Mc Killcrocku. Zvládnou to všechno vůbec? Lucka rozsvítila lampičku a sedla si. Vklouzla do pantoflí, natáhla si župan, otevřela dveře a popadla baterku, která ležela na stolku v rohu vedle dveří. Teď si byla jistá, že žádnou bílou bytost nepotká. Zamířila rovnou ke koupelně. Náhle zaslechla zdlouhavé táhlé vytí. Lucka přestala dýchat. Určitě se nepletla. To, co teď slyšela, byl legendární vlkodlak z Vraní hory!
 
 
 
 
 
Kobaldova láska
Lucka se vzbudila kolem sedmé. Nejistě vykoukla zpod peřiny. A do očí jí vlétl nepříjemný paprsek. Promnula si oči a s hlasitým zívnutím se protáhla. „Kolik je hodin?“, podívala se na budík. „6:47, hmm, radši vstanu.“, protáhla si nohy a skočila k oknu. Popadla dalekohled.  
V malé jízdárně se popásali koně, kterým uklízeli boxy. Mezi nimi i kůň barvy kobaltu. Lucčin Kobald. Na chvíli zvedl hlavu a zaržál na pozdrav. „On mě snad vidí!“, usmála se. Záhy ale zjistila, že pozdrav nepatřil jí, ale grošované klisně Róze. Lucka odložila dalekohled. Ještěže není kůň. Takhle žárlí jenom trošku. Natáhla na sebe oranžové tričko, džíny a kšiltovku. Sebrala své věci a vyrazila dolů.
„Ahoj, Lucko, jak ses vyspala?“ „Jo, šlo to, dík“, Martinova obvyklá otázka. Snídaně proběhla s obvyklou náplní. Po snídani Lucka s Martinem vyšli z domu a zamířili ke stájím. Hele, Martine, co vlastně víme o Vraní hoře?“ „No, nic moc, je to nejstrašidelnější místo našeho poloostrova. Je podkladem k mnoha strašidelným historkám, z nichž nejslavnější je ta o vlkodlakovi.“ Mezi tím došli k nástěnce. „Na co se napíšeš?“ „Na všechno.“, odpověděla bez přemýšlení Lucka, která nepřítomně vzala fix a napsala se na všechny práce ve stáji. To, co ji totiž tak zaujalo, byl papír ohlašující Hubertovu jízdu. „Hubert je 27. září.“ Pak zašli do stájí. Voněla tam sláma a seno. Martin měl koně hned před sebou, ale Lucka musela až dozadu. Zanedlouho je Hana zavolala. „Vy tedy chcete jít pěšky? To abyste už šli.“ „Jo, vždyť už jdeme“, zavolal Martin a vyšli s Luckou směrem k bráně. Nad branou se vzpínali dva hřebci. Místní hajný Šídlo jim mnohokrát vyprávěl příběh, jak se tam ti hřebci dostali. Údajně to byli nejlepší hřebci ve stáji a toto měla být památka na ně. Lucka a Martin mezi tím přešli křižovatku, která vedla k velké jízdárně na ostrůvku. „Hele, Lucko, normálně mluvíš a nejsi k zastavení, ale teď,“ šťouchl do Lucky Martin. „No, já přemýšlím o Kobaldovi, on se aso zamiloval do Rózy.“ Martin ze sebe vydal jektavý smích. „A ty žárlíš!“ „Nežárlím. Neřekla jsem totiž všechno“, usmála se tajemně. „V noci jsem slyšela výt vlkodlaka z Vraní hory.“ „A nebyl to jen vlk?“ „Kolik asi myslíš, že je v okolí vlků?“ „Ani jeden.“ „No, tak!“ Lucka nevěřícně zavrtěla hlavou. „Dobrý den!“ pozdravili oba sborově hajného. „Zdarec! Tak dneska zase do školy?“ zeptal se jich Šídlo. „Ále jó!“, zasmál se Martin a pokračovali v cestě. Na křižovatce s cestami ke mlýnu (doprava) a ke dráze pro cross country (rovně) je dohnal zvuk hučícího motoru ladroveru. Za chvíli je auto objíždělo. Z otevřeného okénka vykoukl Píďa a zavolal: „Tak schválně, kdo tam bude první!“ Lucka s Martinem se otočili a běželi po stráňce, která sloužila jako zkratka. Dovedla je až na skalnatou a před dětmi se objevila chalupa na nejvyšším bodě hory. Rozběhli se do Plzně. Oběhli první chaloupku a byli před budovou školy. Landrover dorazil těsně za nimi. „Píďas! Vyhráli jsme!“ zakřičel Martin. „I ne, vy jste si zkrátili trať!“ vyskočila Janka z auta. Lucka s Martinem jen pokrčili rameny a připojili se k davu směřujícímu do školy.
 
Ve škole
Když dorazili do třídy, jejich první pohled padl na obtloustlou  Frederiku. Byla opálená tak, že vypadala, jakoby spadla do hnědé barvy. Vlasy měla odbarvené takovým způsobem, že vypadaly téměř bílé. Lucka sebou plácla na židli vedle Kláry Routové. „Vidělas ji?“, zeptala se Klára s ohrnutým nosem. „Frederiku? Tu snad nikdo nepřehlédne.“ V reproduktoru školního rozhlasu to zachrastilo. „Milí žáci, milé žákyně“, začal svůj projev ředitel. „Opět vás po roce vítám ve školních lavicích. Je vámi další rok plný překvapení příjemných i nepříjemných. Ale já osobně doufám, že budou převládat ty příjemné. Dále gratuluji  Šachovi  ze  6.A a Žižkové ze 6.A, kteří reprezentovali naši školu na letošním štafetovém závodě a obsadili první místo.Gratuluji!“ Třídou otřásl potlesk, který přehlušil  poslední slova ředitelova projevu. Lucka se ze široka usmála a Martin zčervenal jako rajčátko. To už ale zazvonilo a do třídy vešel Holický. Měl na sobě hráškově zelenou košili, černé džíny a v ruce zbrusu novou třídní knihu. V jeho rošťáckých očích bylo vidět, že je rád vidí. „Good morning, everybody. How are you today?“, došel ke katedře. „Ale, pane učiteli,“zakňučela Terka. „Nechte nás ještě dneska na pokoji!“ „Jistě, Terko, to jsou ty mezipředmětové vztahy“, usmál se znovu učitel. „No nic. Tak vás tady znovu vítám. Doufám, že jste si prázdniny užili…“ A tak pokračoval v uvítací řeči. Za chvíli všem rozdal okopírovaný školní řád a rozvrh hodin.
PO
Čj
D
M
Hv
F
Aj
 
 
ÚT
M
Vv
Aj
Z
OV
 
 
ST
Čj
F
D
M
 
 
 
 
ČT
M
Aj
Z
Čj
T
VCH
T
VD
Čj
VZ
INF
 
 
 
„Tak a teď mi řekněte, kde jste byli o prázdninách“, vyzval je učitel. Frederika vystřelila ruku. „No, já byla v Egyptě…“ a pokračovala dál, jak byli v nejdražším hotelu ve městě, jak každý den chodili na pláž a hlavně o tom, jak si koupila fůru značkového oblečení. Většina holek nadšeně vzdychla. Lucku to nechalo chladnou. Podle ní se v Egyptě dalo dělat spousty jiných věcí než jen celé dny nakupovat oblečení. Třeba jít do pyramidy a podobně. A určitě by tam nebyla celé dva měsíce. „A kde byla Lucka?“ „No, já byla s mojí a Martinovo rodinou u moře v Itálii a pak dva týdny na táboře. Jinak jsme jezdili po poloostrově“, dořekla Lucka. „Měli jste s sebou u moře i koně?“, zeptal se učitel. „Ne, neměli. My totiž byli na jachtě“, ozval se Martin. Najednou se dveře třídy rozletěli a vešla žena s přísným výrazem v obličeji. Vlasy měla svázané do drdolu. Grahmová. „Právě se mi donesla zpráva“, spustila, „že v Šibeničním lese na cestě do Mohelnice, se nějaký spiritista snaží vyvolat duše zesnulých. Nikdo, opakuji NIKDO!, se nepřiblíží k tomu lesu na dva metry!“ Svůj pohled zabodla do Lucky s Martinem. Ti si připadali, jakoby je pichlavé zelené oči propálili skrz na skrz. „Děkuji.“
***
„Proč si myslí, že tam půjdeme zrovna my?“ zakroutil hlavou Martin. „A vy tam jako nepůjdete?“ zasmál se Radek. Zrovinka obcházeli kolem obchodu k Radkovi domů. Protože se rozhodli zpáteční cestu dojet landroverem. „Jejda, kluci, sorry. Já jen zajdu ke Kámošovi.“ Kámoš byla přezdívka místního majitele obchodu, který děsně zbožňoval koně. Zanedlouho se Lucka vrátila s velkou krabicí v ruce. Na krabici bylo napsáno „Helm for riders“. „Koupila sis novou přilbu?“ „No, vždyť ta stará mi praskla“, Lucka vytáhla tmavě modrou, matnou jezdeckou přilbu s černými řemínky. „Ta ti bude slušet. Můžu se podívat?“ „Jo, proč ne?“ podala Martinovi přilbu. Ten si ji důkladně prohlížel. „Pro Hippo, ta musela být hodně drahá.“ „Ani ne. Stála mě 500 korun.“ „To není moc.“ „No jo, vy dva u Kámoše nakoupíte všichni.“ „Cože?“ „Všichni, teda vždycky.“ „Hele, už bychom měli jít.“ „Tak čau.“
 
výcvik
Lucka na sebe natáhla zelenožluté gumáky a vyrazila do stáje. Jelikož jí byli přiděleni jen tři koně, trvala jí práce jen dvě hodiny a nic si nemusela nechávat na odpoledne. Takže hned po obědě mohli zahájit výcvik a po výcviku jet na vyjížďku.
***
Zrovna stáli u ohrady malé jízdárny. Sledovali trénink mírně pokročilých jezdců. Martin sledoval čas, kdy mají skončit. Ve stáji bylo zvykem přidělovat medaile, aby motivovali mladé jezdce. Oni dnes chtěli získat bronz za základní jezdecké umění. Lucce ovšem nešel z hlavy vlkodlak. S jistotou mohla říct, že vlk to nebyl. Vlci odtud zmizeli už dávno. Dokonce i v Blovicích na mysu Špičák, což je dost daleko za poloostrovem, vlky neviděli už dobrých 85 let. „Přemýšlíš o tom spiritistovi?“ „Eh, ne. Nejde mi z hlavy ten vlkodlak.“ „Třeba to ani nebyl vlkodlak.“ Mezitím vplula Frederika se skupinou svých obdivovatelek. „A když v té knihovně o tom vlkodlakovi něco bude, tak mi to najdeme!“ usmál se Martin a otočil se . „Au! Kam to šlapeš, ty vole jeden!? Šlápl jsi mi na boty,“ vřeštěla Frederika. „Jo, promiň. Neviděl jsem tě.“ „Neviděl! Tak on mě neviděl!“ křičela Frederika dál. „To je ale sprosťák!“ „Copak je opravdu tak přehlédnutelná!“ prskaly její obdivovatelky. Frederiku by člověk opravdu nepřehlédl. Vypadala spíš jako obrovský pivní sud na špalcích. Ale Martin nemá oči vzadu. „Co je to tady za rámus?“ Všichni se otočili. Máma vždycky soudila spravedlivě. „Martin mi šlápl na nejlepší a nejnovější boty!“ „A omluvil se?“ „Jo, omluvil!“ vložila se do debaty Lucka. „A taky mi nemusíte nadávat,“ dokončil Martin. „Frederiko, myslím, že reaguješ velmi přehnaně a neférově. No, a proto nebudeš smět dva dny jezdit. Ale samosebou můžeš koně vyčistit, nakrmit, vyhřebelcovat nebo jim vyčistit box,“ rozhodla máma. Frederika zasupěla jako lokomotiva a v doprovodu svých obdivovatelek vysupěla hlavní branou. „To je ale nána,“ naklonil se k Lucce Martin. „Vy dva, Hana už skončila výcvik mírně pokročilých. Jste na řadě. Bronz čeká.“
***
„Tak, teď zrychlete z kroku do trysku.“ Už asi čtvrt hodiny trénovali cviky základního jezdeckého umění. „A to by stačilo, oba získáváte bronzovou medaili!“ „No, bezva!“ Oba si prohlédli své medaile. „Je hezká.“ „Jo, je. Ale dávejte si na ně pozor, ať je neztratíte.“ Oba slíbili, že je dají na bezpečné místo a sehnali si nástěnku, kterou si pověsili do pokojů. Uprostřed si oba připíchli fotku svého koně.
 
Projížďka
Kobald a Adio vyrazili cvalem z brány stájí. Nad azurovým jezerem poletovalo několik racků. Houpavým svalem zamířili ke starému mlýnu. „Něco mě napadlo,“ usmála se Lucka. „A co?“ „Zítra zajdeme za Kamilou Thesudnovou do lékárny. Řekneme jí, že bychom se rádi dozvěděli o nějakých rostlinách, které řekněme…dodávají při závodech koním vitalitu,“ zapřemýšlela Lucka. „A co když se o Vraní hoře vůbec nezmíní?“ „Překvapuje mě Šachu, že jste neposlouchal projevu naší učitelky přírodopisu,“ nakrčila obočí Lucka. „A co říkala? Asi jsem chyběl.“ „Vraní hora je botanicky velice zajímavé místo. Žije a roste na ní velká většina vzácných rostlinných a živočišných druhů,“ spustila Lucka jako ve škole. Kobald trošičku zrychlil. „Lucko, víš ty co? Pojedeme tam hned. Stejně je celý den před námi, tak proč ne?“
***
Po chvíli dorazili do Plzně. Bylo docela hezké počasí. Lucka přitáhla Kobaldovi otěže. Z plzeňských stájí se ozývalo ržání koní. Okolo nich projela Andrea na Róze. Kobald zaržál a otočil se na ni. Lucka cukla uzdou a přiměla ho, aby ji poslouchal. „Někdy je to s koněm těžký. A nejvíc, když se zamiluje!“ zasmál se Martin. U lékárny seskočili a přivázali oba koně. Když otevřeli dveře, zazvonil zvoneček a Kamila zvedla hlavu. „Dobré odpoledne, Kamilo,“ sborově pozdravili lékárnici. „Ahoj, vy dva. Tak vzácnou návštěvu nemíváme každý den. Doufám, že nepotřebujete kapky do nosu. Ty totiž nemám.“ „Ne, nebojte. My se jen chtěli zeptat, jestli řeknete o rostlinách tady v okolí, my totiž…“ Martin strčil do Lucky. „Bychom chtěli znát nějaké rostliny, které by našim koním prospěly,“ vyhrkla Lucka. „Skvělé! Jsem ráda, když se někdo chce dozvědět víc o místní flóře. Začneme hned! Přineste mi pět rostlinek bojínku lučního,“ přikázala Kamila nadšeně. „Má takový ocásek. Určitě ho hned poznáte.“
***
„To byl ale blbý nápad!“ „Nechceš, nech být! Já ty kytky najdu sama.“ „Fajn, dík,“ vrátila se Martinovi dobrá nálada a připojil se ke klukům hrajícím na návsi fotbal. Lucka s úsměvem nasedla na Kobalda a pobídla ho do mírného klusu. Tak jo, Kobalde, bojínek luční.“ Když vyjeli z města, zatočili na malinkou boční cestičku. „Tady jsou nějaké trávy. Jenže nevím, jestli jsou to ony. Co myslíš ty, Kobalde?“ Kůň pohodil hlavou. „Tak snad jo, zkusíme to.“
***
„Bezva. Všechny tyto rostliny vašim koním prospějí. Zítra si ukážeme jedovaté rostliny,“ děti se rozloučily a plynulým cvalem se vydaly domů.
 
Vytí vlkodlaka
Lucka ležela v posteli po bradu zavrtaná v peřině. Bylo k půlnoci a vůbec nemohla spát. Do jedenácti hráli s Martinem karty a čekali na vlkodlaka. Ten se ovšem neozval a tak se rozloučili a šli spát. Z Martinova pokoje se už dobrou půlhodinu ozývalo spokojené pochrupování. Ona ale spát nemůže. Stejně by ji stále probouzela myšlenka, která by stále vedla k jedné jediné věci – k vlkodlakovi! Poloostrov zahalila mlha a do svých pařátů sevřela tma.
***
Vlkodlakova silueta se zákeřně plížila po úpatí Vraní hory. Jako za dávných časů vyrážel na lov. Jen tak mimoděk se podíval na měsíc. Do úplňku zbýval týden. Tiše zaklel a pokračoval v cestě. Nečekal bůhví jakou kořist. V této denní době byla většina tvorů zalezlá. Zanedlouho vběhl do Ďáblova průsmyku. Byla to uzoučká, klikatá a nebezpečná vrcholová cestička mezi propastmi. Hluboko v propastech byly vidět větve smrků, které byly zahalené v mlze. Za průsmykem se vlkodlakovi před očima objevila žlutá budova stájí. Zaklonil hlavu a zavyl.
***
 Do Lucky jako kdyby píchli. Je tady! Vlkodlak znovu přišel. Teď Martinovi dokáže, že měla pravdu. Slabý poryv větru zvedl zelenou záclonu. Lucka vyšla ven z pokoje. Potichu otevřela dveře sousedního pokoje a vzbudila Martina. „Asi máš pravdu. Tady to vlk nebude.“ „Z mého pokoje není nic vidět. Je obrácený na malou jízdárnu stejně jako tvůj. Napadlo mě z chodby,“ Martin na to jen pokýval hlavou. Vyběhli z pokoje a zamířili k oknu. Lucka naprogramovala na dalekohledu noční vidění. Rychle se podívala. Najednou vrazila dalekohled Martinovi. „Tam! Tam je! Vlkodlak! Vidíš ho?!“ Po skále vedle závodiště se plížila velká postava vlkodlaka.
 
Ale to je omyl!
 „Myslíš, že nám to dovolí?“ zeptal se Martin. Zrovna mířili ke kanceláři zástupkyně ředitele, aby jim půjčila klíč od knihovny školy. „Neboj, dovolí. Ta není tak protivná jako Grahamová,“ odpověděla mu. „No, jen abychom nepřišli pozdě do hodiny.“ „Ale vždyť jsou stejně jen třídnický. A už zbývají jen tři,“ usmála se Lucka a zaklepala na dveře. Objevila se oválnější postava zástupkyně. „Copak potřebujete?“ „No, my bychom se chtěli zeptat, jestli nám půjčíte klíč od knihovny.“ Učitelka zapátrala v obrovském svazku klíčů a pak jeden vyndala. „Tady je, ale smažte tam, prosím, tabuli.“ Slíbili, že to udělají a vydali se ke knihovně. Když obcházeli kvádrový pomník dole v hale před schodištěm, všiml si Martin jakési hádky. Bylo jich asi sedm. Tedy to alespoň tak vypadalo. Protože šest jich stálo okolo a sedmý uvnitř kruhu. „Nemám tam…“, ukázal Martin prstem na hlouček kluků. „Radši ne. Nebo alespoň teď ne. Až s ostatními. Teď by ti mohli dát…“ Lucka zaváhala. „Přes hubu,“ ozvalo se za nimi. Když se otočili, šklebil se za nimi Žalud. „Přišel jsem vás varovat. Grahamová je bůhví proč šílená vzteky. Neměli…“ „Bychom jí chodit na oči,“ dokončil Martin. „Jasně, dík, dáme si pozor.“ Obešli pomník a otevřeli druhé dveře nalevo. Vešli do předsíně knihovny. „Hele, je odemčeno,“ podivil se Martin. „Asi je tam Linda, ta je tam pořád.“ Linda navštěvovala osmý ročník. Byla údajně nejlepší studentka na škole. „Ahoj Lindo,“ zašeptala Lucka pozdrav Lindě, která seděla za jedním studovacím stolem. „Ahoj.“ Zabrali si jeden stůl a šli smazat tabuli. Poté se vydali mezi veliké regály s knihami. Minuli tiskárnu, ve které nebyla barva. „Pověsti a legendy Plzeňského poloostrova?“ „Ne, to ne, to máme doma. Spíš život vlkodlaka.“ Společnými silami knihu vytáhli, s ní i vrstvičku prachu. Jakmile byli u stolu, kniha se rozpadla na dvě části. „Z toho si nic nedělejte, byla mezi knihami na vyhození,“ zavolala na ně polohlasem Linda. „Není tu k ničemu.“ „Jasně, díky!“ Nakonec si každý vzal půlku a snažil se něco najít. „Tady se píše: Vlkodlak by náš poloostrov přeběhl tam a zpátky za hodinu.“  „Takže je ohrožen i Debrník a Mohelnice!“ „To je.“ Víc ale nenašli, protože Martinovi zazvonil mobil. „Ztlum to!“ zavolaly Lucka a Linda sborově. „Jo, hned.“ „Martine! Buck mi vyhrožuje, že mě zmlátí hokejkou!“ ozval se Píďův hlas. „Jaký Buck?“ zeptal se. Ale odpověď nedošla. Někdo to položil.
***
Lucka procházela chodbou na WC dívky. Chtěla si to dočíst. Jestliže je to tak, jak se tam líše a hrozí nebezpečí i Mohelnici a Debrníku, měli by tam jet, co možná nejdřív. Tedy o víkendu. Zavřela se do jedné kabinky a začala číst. Náhle uslyšela Frederiku. „Ty dva zase něco hledají. Nejspíš poklad. Takže je necháme pátrat a pak jim ho ukradneme. A Šach už mě bude vidět!“
 
Jablko
Kobald nepatrně zrychlil. Lucka s Martinem už měli za sebou výcvik, při kterém jim padla stříbrná medaile. Teď směřovali do Plzně, na další hodinu botaniky. Dnes měli probírat vzácné druhy rostlin. „Doufej, že neuvidí Rózu, to by ten plot utrhl,“ poplácal Kobalda Martin. „Hele! Hleď si svého!“ zvedla Lucka ruku a praštila ho přes prsty. Smůla jen, že přes rukavici to nebolí. „Hlavně, že se nezamiloval Adio. Viď, Adio,“ Martinův kůň předklonil hlavu. Zabočili na stráňku a za nedlouho byli v Plzni. V lékárně je Kamila přivítala jako obvykle s úsměvem. „Tak dnes je před námi poslední lekce a to vzácné plodiny. Přineste mi jablko z Vraní hory!“ Lucka se podívala na hodinky. „Máme čtvrt na jednu. Do pěti ho tu máte.“ „No, já nevím, je tam dost nebezpečná cesta a …“ „Nebojte se! My to zvládneme,“ chytil Lucku kolem ramen Martin. „Dobře, ale jeďte opatrně!“ „Nebojte,“ nasedli na koně a vyklusali z vesnice. „Tak v pátek musíme jet do Mohelnice!“ navodil téma Martin. „Dobrý nápad, ale já mám také jeden, viď Kobalde,“ pohladila Kobalda pyšně. „A jaký?“ „Uvidíš. Ahoj Alex, ahoj Tin – cane!“ pozdravila jednu ze šampionek, která stejně jako Linda jezdila u nich ve stájích.
„Kudy pojedeme?“ „Přes Ďáblův průsmyk je to nejkratší cesta.“ Těsně před stájemi zabočili na cestu, po které se nedávno plížil vlkodlak. Museli jet za sebou. Na jednu cestu by se nevešli. Na každé zatáčce museli jet krokem, jinak by Kobald nebo Adio spadli i se svými jezdci. Jakmile se objevil konec průsmyku, koně přidali. Zanedlouho koně již cválali. Projeli kolem sadu a navedli koně do vody. „Kobalde plav! Budeme tam první!“ „Žádný! Adio, dělej!“ Popravdě řečeno doplavali skoro na stejno. Zamířili k Vraní hoře. Byla to osaměle se tyčící hora nad jezerem. Koně poslušně projeli brankou a najeli na točitou cestu lemovanou strašáky. Vran tam bylo opravdu hodně. „Tam! Tam se něco pohnulo!“ vykřikla před cílem Lucka. „Klid, nic tam není,“ pokusil se jí povzbudit, ale strach měl taky. „Na tom strašidelném stromě je jen jedno jablko.“ „Utrhni ho a dělej!“
***
„Výborně,“ pochválila je Kamila „Vypadá jako nějaký kouzelný předmět.“ „Ale bylo poslední.“ „Víte, to je zvláštní, na tom stromě je vždy jen jedno jablko. Ale přes noc zase doroste. Koně po něm dokážou úplné zázraky…“ Přednáška trvala ještě dlouho, ale pak už bylo nutné vrátit se domů. „Někdo tam byl! Určitě! Viděla jsem ho,“ zašklebila se Lucka. „Já ti nevím. Nemůžu říct nic tam nebylo,“ usmál se Martin. „Ale taky nemůžu říct, určitě to tam bylo!“
 
Co z toho bude
Před budovou stájí koně zastavili. Lucka sesedla a poplácala koně po krku. „Mamma mia! To je zase na nic. Mamma!“ nesl se budovou zpěv. „Hele, tvůj táta zase tvoří,“ šťouchla do Martina Lucka, když zaváděli koně. „Ahoj!“ „Čtyři řeky ve dvoře. Nazdar, děťulíni! Ten premiér zase válí, co?“ E, ne!“ „A kluci, nezlobí?“ „Taky ne.“ Kobald stál v boxu připravený na hřebelcování. „Ale Kobald má klisnu, že jo Lucko?“ otočil se Martin. „Dej si padla, jo?“ prohodila Lucka cestou pro seno. „No tak, děťulíni, nehádejte se. Martine, přece nenecháš zrní v tom kýblu na vodu?“ snažil se je krotit Luďa. Úspěšně. „Stejně je to všechno divný,“ prohlásil Martin cestou domů. „Co?“ „No, všechno. Ten vlkodlak, to jak mi volal Píďa, prostě všechno.“ „Můžeš se ho zeptat. Tamhle jde,“ ukázala Lucka na Píďu a Janku. „Já shrabu listí a ty mi řekneš, jak jsi dopadl.“ Martin pokrčil rameny a odešel směrem k Píďovi a Jance. Lucka se chopila hrábí. Letos přišel podzim brzo. Nejspíš bude tuhá zima. S povzdechem začala kupit listí na hromadu.
Hlavní branou odcházeli poslední jezdci. Z kuchyně se linula vůně tvarohové pomazánky. Táta s mámou hrabali listí na druhé straně stáje. Píďa mi řekl, abych se do toho nepletl. Janka mi řekla, že to byl Buck Krek a jeho banda.“
***
Lucka se u sebe převlékla a vyrazila do jídelny. V chodbě byl tmavě hnědý koberec a prasklá zářivka. Ponuře osvětlená chodba působila strašidelně. Seběhla schody a v prvním patře uviděla mámu. „ Mami?“ „Hm, co potřebuješ?“ „No, já se chtěla zeptat, kdy zase pojedeme do Mohelnice?“ odpověď čekala. „Počítej s tím, že dřív jak na jaře ne.“ „A kdo připraví chalupu na zimu?“ „Hlásíte se dobrovolně?“ „Jo, hlásíme, my to s Martinem zvládneme!“ zasmála se Lucka a sešla s mámou do jídelny, kde panoval ruch. Jen Píďa seděl zamlkle v koutě. Když si sedla vedla Martina, zašeptali: „Co z toho jenom bude?“
 
Tělocvik
Digitální budíček na stolku ukazoval 02:17. Lucka z ničeho nic dostala velkou chuť se jít projet na koni. Chvíli přemýšlela a pak se zvedla. „A proč vlastně ne?“ Pomalu si oblékla rajtky přehozené přes židli u psacího stolu. Potom si natáhla podkolenky a došla si pro boty ke dveřím. Boty stály na sušáku. Bezpečnostní vestu si oblékla jednoduše přes pyžamo. Přes vestu si natáhla bundu. Nakonec popadla rukavice a přilbu. Ty ležely na stole. Otevřela dveře a vyšla na chodbu. Rozběhla se ke schodům a cestou si oblékla rukavice a nasadila přilbu. U vchodu do domu viselo několik klíčů. Lucka pro jistotu vzala klíč od postranní branky. Proběhla setmělou stájí a zaběhla do budovy. Ve výklenku vzala svoje sedlo. Došla ke Kobaldovi a osedlala ho., „Tak pojď sem, Kobalde.“ Vyvedla koně ven. Odemkla branku. Kobald vyšel ven. „Počkej chvíli!“ zamkla a konečně se vyhoupla do sedla. Vytvořila tlak holeněmi. Kobald vyrazil krokem. Proklusala cestičkou. Zanedlouho cválali volným cvalem směrem k dráze na cross country. „Uvidíš, Kobalde, bude to fajn. Projedeme se na dráze a pak se napaseš.“ Pomalu dojížděli k dráze. Kobald spokojeně klusal. Bylo 3:07. Lucka pevně sevřela otěže a připravila se na trysk. Na jediný povel kůň vyrazil tryskem vpřed. Šikovně dojel na první překážku a skočil. Brzy měli hotovou celou obtížnou dráhu. „Vynikající výkon, Kobalde,“ poplácala ho Lucka. Kobald už spokojeně trhal trávu. Lucka utrhla ze stromu pár podzimních jablek. „Tady máš něco lepšího.“ Nabídla mu je.
***
„Lucko, kde jsi?“ Lucka vystrčila svou rozčepýřenou černou palici ze stáje. „Tady!“ „Máš akorát čas jít na tělocvik.“ Lucka pokývala hlavou a narazila si přilbu. „Pojedu na Kobaldovi. Budu rychleji tam i doma. „Dobře, ale dej si ho k Monice.“ „Jasně, mami. Ani jsem s ničím jiným nepočítala.“ Kobald vyklusal z hlavní brány. Kromě normálního klusu Kobald ovládal ještě jeden zajímavý „taneční „ klus. „Ty, Kobalde, jí ti něco povím. O Vánocích, na první svátek, se zase jede do Blovic na mysu Špičák. Pokud budeš mít sílu a utáhneš sáně,“ kůň sklonil hlavu. Lucka trochu přitáhla uzdu, aby si vynutila jeho pozornost. Chvíli poslouchala rytmický pohyb svalů. Pak pokračovala: „Přihlásím nás na parkurové závody v Dietrichu. Podívala se na hodinky a pobídla ho do cvalu. Tělocvikářka sice jezdila u nich ve stáji (měli totiž jediní na poloostrově stáj s jezdeckou školou), ale stejně, nechtěla přijít pozdě. „Ahoj, Moniko. Jak se dnes Máte?“ „Ahoj, Lucko, docela dobře. Jedeš na tělocvik?“ Lucka se zaculila. „Přesně tak, víte, nemohla bych si k vám dát na chvíli Kobalda?“ „Takovou vzácnou návštěvu přece neodmítnu. A víš, jak jsem poznala, že jdeš na tělocvik?“ Lucka zakroutila hlavou. „Máš na sobě botasky, džíny a tričko.“ „Aha!“ V rychlosti se rozloučili a Lucka běžela ke škole. „Žižková?“ „Tady!“ zavolala zadýchaně. „A džíny máš proč?“ přeměřila si ji učitelka. „Jezdí se v nich líp na koni.“ Učitelka se usmála a nic neříkala. Zanedlouho klusaly ven z městečka. V tu chvíli si Lucka čehosi všimla. U studny stál Buck a zase někomu vyhrožoval! Doběhla, co nejrychleji k učitelce. Pověděla jí, co viděla. Učitelka okamžitě zastavila celou skupinku a rázným krokem se vydala k Buckovi.
***
Odpoledne se běhala trať kolem mlýna. Ta trať působila ne jednomu běžci potíže. Trať běhali po skupinách. Skupinka, kde skončila Lucka se skládala z Frederiky, Žanety a Karoliny a samozřejmě jí. „Připravit, pozor, teď!“ skupinka vyběhla. Lucka byla okamžitě ve vedení a toto místo si udržela až do konce.
***
 „Lucko, já ti nevím,“ přivítala ji Monika. „Kobald strašně vyváděl a já vůbec nevím, netuším proč!“ „Já taky nevím,“ zalhala Lucka. Bylo jí jasné, že vyváděl kvůli Róze.
 
Do Mohelnice
Kobald a Adio jeli volným klusem. Právě projeli kolem dráhy pro cross country. Alex a Tin – Can poctivě trénovali. Po večerním dešti byla tráva orosená a vzduch svěže voněl. Nebylo slyšet nic než zpívání ptáků, šumění žlutolistých, červenolistých, oranžovolistých a hnědolistých stromů, vrzání sedel a občasné frkání koní. „Co takhle se proplavat po řece,?“ otočil se Martin, když projížděli kolem sýpek. „To není špatný nápad. Koně si odpočinou a my se ochladíme.“ Trochu zrychlili. „Podívej, napravo je šibeniční les!“ „Nebojíš se?“ „Ne!“ Oba se zasmáli. „Hele, bankovka!“, zavolal nadšeně Martin. Lucka seskočila z koně. „5000, na,“ Martin ji strčil do brašny na sedle. Také seskočil z koně a zamířil za Luckou. Cestou si sundal rajtky, boty, přilbu a tričko s vestou. Lucka si převlékla tričko a sundala si rajtky, boty, přilbu a vestu. „A hop!“ S cáknutím skočili do řeky. Průzračná voda byla docela studená. Ale to nevadilo. Za půl hodiny byli zase připraveni na jízdu. Lucka držela Kobalda za uzdu a hladila ho po měkkém nose. „Martine, my nevzali sirky!“ Martin prohrabával oba batohy. „Snad je bude mít Kámoš,“ povzdechl si Martin. Nasedli a pokračovali rychlým cvalem. Mohelnice byla o trochu menší než Plzeň. Bílé chaloupky byly po obou březích a břehy spojoval most, který měl na obou stranách vzpínající se koně, stejné jako byli na bráně stájí. Nejdříve zavedli koně do stájí k Daně Spencerové. Pak se rozběhli ke Kámošovi. „Čau!“ „Ahoj! Co byste potřebovali?“ „No, my jsme ztratili sirky,“ odpověděl Martin. „Alespoň že jen sirky. Já ztratil 5000 korun.“ Lucka se podívala na Martina. „My je asi našli.“ „Opravdu?“ Martin zalovil v jezdecké brašně. „Tady je.“ Prodavač se na ni podíval. „Ano, to bude ona. Víte co? Ty sirky si vezměte zadarmo!“ Lucka si ještě zašla popovídat s Danou, zatímco Martin šel rozdělat oheň do chalupy.
***
Děti se zabydleli v obývacím pokoji. Do podkroví, kde měli každý svoji ložnici, se jim nechtělo. „Vsaď se, že toho vlkodlaka výt uslyšíme!“ Na zemi měli rozložené spacáky a vedle spacáku měl každý hrnek s čajem. „Co o něm víme?“ „Ráda ti odpovím,“ zašklebila se Lucka. „Vlkodlaky poznáme podle několika úkazů, i když mají podobu člověka. Takže prsteníček a prostředníček mají stejně dlouhé, husté rovné obočí srostlé nad nosem, špičaté uši a mandlové nehty,“ zakončila. „Bezva, už to máme jednodušší!“ Pozdě večer pak oba usnuli.
 
Vlci u vesnice
Ráno osedlali koně a vydali se do lesa za místním fantomem lesů. Byl to hajný Rolf. Na rady od Dany, Kámoše a ostatních si na sebe vzali pracovní oblečení. Ale nevěděli proč. Když přijeli, hajný zrovna upravoval seno v krmelci. „Dobrý den.“ Hajný se otočil a řekl: „Čau, co potřebujete?“ Martin nevěděl, jak dál, tak se slova chopila Lucka. „Chceme se dozvědět něco o krásné místní fauně,“ zalhala Lucka a zaculila se. Na hajného to dojem nejspíš neudělalo. „Dobře, tak mi dokažte, že o to opravdu stojíte.“ Martin s Luckou se na sebe podívali. Asi už tušili, proč si měli vzít pracovní oblečení. „Koně si přivažte tamhle. Nevadí mi to, mám koně rád.“ Obě děti sesedli a přivázali koně ke stromu. „A teď sesbírejte všechny odpadky tady v lese!“ Tohle by je nenapadlo. Ale přesto se vydali do lesa.“Moment!“ zavolal ještě hajný. „Tady máte rukavice, abyste se nezranili.“ „Kožené zimní rukavice?“ „Ano, jsou silnější než normální rukavice.“ Lucka s Martinem si je nasadili.
***
Lucka i Martin byli s prací pomalu hotovi. „Zajímalo by mě, co to dělá?“ Lucka otočila hlavu. „No, já myslím, že ohmatává nohy, aby zjistil, jestli na nich nejsou vředy.“ Sebrali kyblíky a vydali se k hajnému. „No, vidím, že práci máte hotovou,“ prohlédl si děti. „Myslím si, že o to opravdu stojíte,“ dodal spokojeně. „To stojíme!“ sundali si rukavice a vrátili je. „A jak se jmenujete?“ „Tak já jsem Martin Šach a tohle je Lucka Žižková.“ Hajný se rozesmál. „To jste měli říct hned! Nemuseli jste sbírat odpadky!“ Lucka se zmateně podívala na Martina. „Vy nás znáte?“ pípla. „Jak by ne. Myslíte si, že se Kamila nepochlubila tím, že má nové žáky? Napadlo mě, že když se zajímáte o botaniku, že se budete zajímat i o zvířata.“ Pak si tam ještě nějakou dobu povídali. „Všiml jsem si vašich koní. Jsou to moc pěkní hřebci,“ ukázal směrem na klidně se popásajícího se Kobalda s Adiem. „Myslím, že byste mohli vyzkoušet Danin nový steeplechase. Před dvěma dny jsem ho dokončil,“ nabídl. „Budete první, kdo na něm pojede.“ Lucka se usmála. „Já ho tedy určitě zkusím!“ Nasedla na Kobalda a nechala ho trošku rozklusat. „Připravit, pozor, teď!“ zmáčkl stopky a Kobald vyrazil tryskem dopředu. Zanedlouho byl zpět. Pak si to šel zkusit Martin. Taky měl vynikající čas. „A ještě jsem vás chtěl poprosit o jednu věc,“ hajný škrtl zápalkou a zapálil pochodeň. „Zapalte pochodně okolo vesnice. V noci tu vyli vlci.“
 
Debrník v ohrožení
 „Vlci? Ale kde by se tu vzali vlci?“ vyhrkl Martin, přestože znal strašlivou pravdu. „Ty bestie sem museli přiběhnout z Německa. Jinou možnost nevidím.“ Lucka pokývala hlavou. „Dobře, naschle!“ „Počkejte moment!“ zadržel je. „Musíte ještě zajít za Evou Huislovou, majitelkou stájí v Debrníku. Jistě o vlcích neví.“ Ujistili ho, že jistě nezapomenou. Teta Eva byla jejich příbuzná. Určitě by ji varovali. Klusali směrem do vesnice. Vzduch byl nesnesitelně dusný. V dálce se ozvalo hřmění. „Bude bouřka,“ prohlásila s povzdechem Lucka. Sesedli z koní a zavedli je do stáje. „Ahoj, Dano! Musíme ti něco říct!“ Dana odložila koště. „Jsou tu vlci!“ „Vlci?! To není možné!“ zděsila se. „Opravdu! Musíme zapálit pochodně.“ „Dobře, tak honem!“ Martin se rozběhl na cestu, která vedla z Mohelnice. Lucka vyšplhala na skalku za obchodem U Kámoše. Pak slezla, rychle přeběhla most a běžela směrem k prameni řeky. Říkalo se o něm, že má kouzelnou moc. Vyléčí úplně všechno. Zapálila všechny čtyři pochodně a běžela zpátky. Martin na ni čekal. Pomalu začínalo pršet. Objevil se ostrý záblesk.
***
O půl hodiny později seděli u kamen. Lustr ozařoval celou místnost. „Je to jasný. Vlkodlak se dostal až sem…“ „…a bude pokračovat do Debrníka!“ Nedaleko uhodil blesk. Světla náhle zhasla. „Co to?“ zvedla hlavu Lucka. „Muselo někde uhodit a přerušit spojení elektřiny,“ povzdechl si Martin. „Zapálím pár svíček,“ tak chvíli seděli při svíčkách a pak usnuli.
Zachraňte Disca!
Časně zrána vyrazili. Foukal chladný větřík a tráva byla pokryta rosou. Vše věstilo hezký den. Koním se líbilo cupitat v mokré trávě a jezdci se bavili tím, že přejížděli všechny mosty. Řeka tiše zpívala svou šumivou písničku. Kobald pružně přeskočil kládu. „Trénuješ na Huberta?“ „No, jasně! Vždyť jsme si to slíbili!“ Martin se zasmál. Od zítřka začnou trénovat parkur, cross country a distanční ježdění. Koně běželi podél řeky. Posléze zatočili na další most na pravou stranu řeky. Stromy byly hezky zbarvené. I Šibeniční vrch vypadal celkem vesele. Když se náhle ozvalo volání: “Disco! Disco, tak kde jsi?!“ Koně zastavili a rozhlíželi se. Stejně jako na jejich jezdce na ně Šibeniční les působil nepříjemně. „To je Vojta,“ usoudil Martin. „A Disco je …“ „Nejspíš pes,“ Lucka si přitáhla jezdeckou rukavici. „Pojď, pomůžeme mu!“ Cvalem vyrazili za hlasem. Vojta stál u kamene a volal. „To je strašná věc!“ „Co se stalo?“ chtěl vědět Martin. „Víte, jak chodím venčit to štěně, kterého se ujali učitelé, tak ono se sebralo a uteklo!“ Lucka se usmála. „Neboj, my ti ho pomůžeme najít,“ vytvořili rojnici a začali pátrat. Ale Disco se nechtěl objevit. Nakonec Lucka s Martinem zajeli do Šibeničního lesa. „Hele, to je Disco!“ zavolal Martin. Jenže nebyli jediní, kdo ho našel. „Pojď sem, pejsku. Budeš oběť pro duchy,“ byl to ten spiritista. „Hej, pusťte ho!“ zakřičel Martin a hodil po něm kámen. Disco se vyprostil a utíkal k nim. Spiritista se otočil. Dětmi projelo zděšení. Stejně dlouhé prsty, rovné husté obočí, chlupy na dlani a především pichlavý pohled, který je propaloval skrz naskrz. Vlkodlak! „Pryč odsud!“zavolala na Martina Lucka. Koně se otočili a pádili pryč.
***
„Ale ne! Má v pacce střep!“ toto zjištění všechny tři vyděsilo. „Měli bychom ho co nejrychleji dopravit k Haně,“ napadlo Lucku. „Ta si bude vědět rady.“ Martin se zamyslel. „Napadlo mě, že bys měla jet ty.“ Lucka se ušklíbla. „Jsem ráda, že jsi uznal mou větší nadanost pro jízdu na koni a Kobaldovi schopnosti. Otočila se a odvázala ze sedla batoh. „Strčíme tam Disca. Tak se mi poveze líp.“ Společnými silami strčili vzpínajícího se Disca do batohu. Lucka se vyhoupla do sedla, Martin zamířil do Debrníka a Vojta šel říct, co se stalo. Kobald se řítil tryskem. Lucka cítila, jak vynakládá veškerou sílu. Ale na druhou stranu to byl dobrý trénink na Claymonské závody. Proletěli kolem starého mlýna a pokračovali směrem ke stájím.
***
Těsně u Debrnických stájí Adio prudce zabrzdil. Martin seskočil a zaběhl do stáje. Teta Eva právě hřebelcovala koně. Jakmile uviděla Martina, usmála se. „Teto, já jsem tě přišel varovat, jsou tu vlci!“ Tetě ztuhl úsměv na rtech. „Panebože, vlci? Ale kde se tu vzali?“ Martin chvíli přemýšlel. Ne, pravdu říct nemůže. „Hajný Rolf si myslí, že přišli z Německa.“ Teta Eva okamžitě zavedla opatření. „Martine, vezmi Adia a natrhejte nějaké píchavé rostliny.“ Martin kývl. „Promiň, Adio, ale teta tě vidí podruhé.
***
Lucka s Kobaldem proběhli kolem překvapeného Šídla. Hned jak projeli branou, Lucka nechala Kobalda přeskočit ohradu malé jízdárny. Prudce zatočila doprava. Pozdravily se s Hanou a hned jí vyklopila, co se stalo. „Tady Disco si zarazil střep do packy.“ Hana štěně opatrně vzala. „Tak pojď, podíváme se na to.“
 
Dej si bacha!
Hodinky na stole ukazovali 5:53, když se najednou ozval zvuk hučícího motoru. Lucka otevřela na škvírku oči. Docela ji zajímalo, kdo to přijel. Auto zatroubilo. Lucka vyskočila, navlékla si župan a vyběhla. Zřejmě nebyla jediná, koho zvuky vyburcovaly. Z druhého patra sbíhali máma, táta a Hana. Luďovi se vstávat nechtělo. V přízemí potkali babičku. „Nevíte, kdo to je?“zeptala se Hana. „Je to Eva.“ Vyšli ven. Z auta vystoupil Martin a za ním teta Eva. „Ahoj, promiňte, jestli jsem vás vzbudila, ale Martin mi pomohl s opatřením proti vlkům. A po tmě jsem ho nechtěla pustit samotného domů.“ Z přívěsu Vyšel Adio. „Děkuju moc. Nechceš zajít na čaj?“ zeptala se Hana. „Jo, ráda.“ Teď už nikdo spát nepůjde. Babička postavila na čaj a šli se převléci. V kuchyni zůstali jen Martin, Lucka a teta Eva. „Disco už je v pořádku,“ oznámila šťastně Lucka. Do kuchyně přišla Hana a hned za ní máma. „Musíš nám říct o těch vlcích,“ vyzvala tetu máma. „Asi přišli z Německa. Martin přijel a vyřídil vzkaz od hajného Rolfa. Je to moc nepříjemné,“ povzdechla si. „Můžou způsobit spoustu nepříjemností.“
***
Kolem tři čtvrtě na osm stáli před školou. Ke studni přijel terénní Nisan a okamžitě se kolem shlukli lidé. Lucka se otočila na Martina. „Pojď se taky podívat,“ Martin kývl. U stále se zvětšující skupinky se snažili zjistit co nejvíc. Uprostřed kruhu ležela mrtvá ovce. „Museli ji rozkousat vlci! Vůbec nevím, kde se tu vzali, potvory děsný!“ rozčilovala se Monika. Martin s Luckou se zamračili a podívali se na sebe. Věděli, kdo za to nese zodpovědnost.
***
„Vlci? Opravdu vlci?“ učitelka neklidně přešlápla. „Doufám, že ani Discovi nic neudělali?“ Martin vehementně zavrtěl hlavou. „A kdy si budu moct Disca vyzvednout?“ „Myslím, že už dneska,“ oznámila Lucka. Pak se s učitelkou rozloučili a zamířili ke kabinetu školníka. Náhle Martinovi zapípal mobil: „Hele, kámo, davej si pozor! Hlavně na tu svoji sestřenku a bráchu. Ještě jednou ceknou učitelce, co dělám, a uvidí. Dej si bacha. Buck“ „Co to má znamenat?“ zamračil se Martin. „Klid, jen vyhrožuje, stejně nic jinýho neumí,“ ušklíbla se Lucka. „A víš co? Nahlásíme ho! A on ať si dělá, co chce!“ rozhodl.
 
Příprava
Před budovou stájí se tyčily kopce z listí. Keříky růží pomalu odkvétali, ale přesto bylo pěkné počasí. Lucka přehodila přes koně modrou podsedlovou deku a následně černé sedlo. „Tak pojď, fešáku,“ pobídla ho Lucka. Před vraty stál Martin. Povytáhla obočí. Stál totiž na lavičce a vyplétal z Adiovi hřívy bodláky, na kterých včera byli. „Až budeš, čekám na tebe ve velké jízdárně,“ zasmála se Lucka a nasedla. Kobald se dal do klusu, posléze do cvalu. Přejeli mostek a jeli podél hradby. Dnes chtěli trénovat parkur. Věděli, kdo je bude trénovat. S Lindou se domluvili už ve škole. „Ahoj, Lindo,“ pozdravila Lucka. „Ahoj. Kde máš Martina?“ „No, ten vyplétá a vyplétá bodláky z Adiovi hřívy.“ Linda se usmála a pokývala hlavou. „Začneme tedy hned.“ Lucka souhlasila a zavedla Kobalda do velké jízdárny. „Dobře, připrav se, pozor, teď!“ Kobald vyrazil jako šipka dopředu. Na první překážku naběhl Kobald moc pěkně. Skok byl taky dobře provedený. Na druhé překážce už menší problémy byly, ale skok byl taky bez chyby. Zbylé skoky proběhly stejně. Až na poslední. Kobald nezatáhl dostatečně zadní nohy a shodil horní břevno. „Hezky, nebylo to sice bez chyby, ale bylo to působivé,“ uznala Linda. „Můžu to zkusit ještě jednou?“ ukázala na dráhu Lucka. „Že se ptáš,“ Linda nasadila břevno zpět. Lucka nechala Kobalda párkrát projet kolem dokola jízdárny. „Dobře jdeme na to!“ Linda zmáčkla stopky. Kobald vyrazil, na první překážce se odrazil a přeletěl. Celý parkur měli hotový raz dva. „Dobře, myslím, že to s Kobaldem moc trénovat nepotřebujete.“ „Ale opakování je matka moudrosti.“ Z mostu se ozval klapot kopyt. Zanedlouho se u jízdárny objevil Martin. Adio měl viditelně kratší hřívu, ale vypadalo to hezky. Martin si okamžitě všiml obou pohledů. „Když jsem včera sbíral trnité rostliny, tak se zapletly do Adiovy hřívy,“ vysvětloval. „Nešlo to vymotat. A tak mi to máma pomohla zkrátit.“ „Ale sluší mu to,“ posoudila Adiův vzhled Linda. „Jasně, vypadá švihácky,“ přidala se Lucka. Martin se usmál a vjel do jízdárny. „Připrav se a jedem,“ Martin vyrazil. Za chvíli byl zpátky. „Ty, Lindo, my ti musíme něco říct,“ začal Martin. „Víš o těch vlcích.“ Linda pokývala hlavou. „Tak to nejsou vlci…“ „…je to vlkodlak!“ dokončila Lucka. Linda se zamyslela. „Mám vám věřit?“ Martin s Luckou pokývali hlavami. „Dobře, věřím vám.“ „Ale my jsme se tě hlavně chtěli zeptat, jestli o něm něco nevíš.“ Linda chvíli přešlapovala na místě a pak řekla: „Možná byste měli zajít do starého mlýna. Četla jsem o nějakém tajemství, které se tam ukrývá.“
 
Tajemství
Za půl hodiny jeli svižným cvalem ke starému opuštěnému mlýnu. Dřevostavba mlýna tam stála už od osmnáctého století. Ale už asi 57 let se v něm nemlelo. Teď okolo vedla stezka na distanční ježdění. Tu nejvíc užívala Eliška Petersnová zvaná Lisa. „Co si o tom myslíš?“ podívala se na Martina Lucka. „Jako co?“ „No, cestu okolo starého mlýna využívají učitelé,“ Martin se zamyslel. „Třeba to Lisa pohlídá.“ Pokračovali v cestě. Starý mlýn se blížil. Sluníčko pálilo a tak chvíli jeli vodou, aby se koně zchladili nebo napili. „Lucko, koukej!“ Martin si stoupl v sedle. Chvíli se držel a pak spadl. „To bylo dobrý! Ale teď pojď, musíme jít,“ vybídla ho Lucka. Koně se otočili a vyrazili do kopce.
***
„No, teda, vypadá to jak z hororu,“ prohodil Martin, když jeli po točité cestě směrem ke mlýnu. Slunce zalezlo za mraky a trochu se setmělo. Pohyb větru rozpohyboval lopatky. Kolo se začalo skřípavě otáčet. Teď se ošila i Lucka. „A vzpomeň si na ty děsivý legendy, co se o tom povídají,“ Martin trošku přitáhl Adiovu uzdu. „Třeba tu o mlynáři, který spadl nešťastnou náhodou mezi mlýnská kola, a ta mu rozdrtila hlavu. A teď obchází jako bezhlavý přízrak a ten se vždy vynoří z kouta, kde ho vůbec nečekáš,“ pokračovala Lucka dutým, strašidelným hlasem. „Nech toho! Takhle se budeme bát a nic nenajdeme!“ Za chvíli zastavili před vysokým kolem. Za nimi se ozval důvěrně známý zvuk – dusot kopyt. Lisa se objevila za chvíli. Zastavila koně a usmála se. „Ahoj, tak vás tu ráda vidím! Můžu vám nějak pomoct?“ Lucka s Martinem se na sebe podívali. „Pohlídáš nám koně?“ „Vy chcete jít dovnitř?“ „No, asi jo,“ pokrčila rameny Lucka. „Dobře, ale dávejte pozor!“
***
„Tady to myslím je,“ prohlásila s úlevou Lucka po hodině a půl hledání. Otevřela bedýnku a vytáhla zvláštní teleskopickou tyč, na které byla lupa. „Jejda! To je ale srandovní,“ zasmál se Martin. Lucka souhlasila a zašátrala na dně bedny. „Tady ještě něco je, poslouchej: „Světlo odrážející se v Arviru na dlouhé tyči, přivolá zářící hvězdu a ta vlkodlaka zničí.“ Martin se zamyšleně podíval na lupu. „Z toho vyplývá, že Arvir je tohle, ale ta zářící hvězda? Hm,“ Ozvalo se hluboké zanaříkání. „Hele, Lucko, nech toho!“ naštval se Martin. „Já, jo, já, ty si nech ty blbý fóry!“ Zvuky se ozvaly znovu. Oba ztuhli a otočili se. Za nimi stál bezhlavý mlynář. Oba zakřičeli a dali se na útěk.
Dulmer

V noci se Lucce zdálo o bílém koni s modrou hřívou. Ten běžel tryskem přes celý poloostrov a pak skončil nad moře. Najednou se ozvala rána. Lucka se okamžitě probudila. Pod okny panoval nezvyklý ruch. Co se děje? Lucka přes sebe rychle hodila župan. Musí vzbudit Martina. Zaklepala na dveře vedlejšího pokoje, ale Martin se nechtěl vzbudit. Zamyslela se a pak si dupla. Otevřela dveře a vešla do pokoje. „Martine, vstávej!“ Martin se lekl. Nebyl na to připravený. Spadl z postele. „Co je? Musíš mě budit zrovna teď?“ Lucka pokrčila rameny. „Něco se děje,“ Martin vyskočil a vyběhl z pokoje. „Tak pojď!“ mávl na Lucku. Oba seběhli ze schodů a vyběhli ven. „Mami, co se stalo?“ Lucka doběhla k mámě. „Pojďte se podívat, budete mít radost,“ dodala. Vyrazili do stáje. Lucka i Martin byli unaveni, ale chtěli vědět, co se děje. Ve stáji bylo rušno, především u Astřina boxu. Lucka okamžitě pochopila. „Dudlík! Narodil se Dudlík!“ Martin se zatvářil uraženě. „Dulmer, chci, aby se jmenoval Dulmer,“ prohlásil. Lucka se zašklebila. „Budu mu říkat Dudlík. Líbí se mi to víc.“ Do toho mumraje zařehtala Astra novopečená klisna matka.
 
Zlomené srdce
Ráno se probudila hodně brzy. Lucka se vyhrabala z peřiny a podívala se na budík. Ještě nebylo čtvrt na sedm. Nemohla se dočkat, co Píďa a Janka řeknou na Dudlíka. Otevřela si okno. Koně byli znovu v jízdárně. Lucka si protřela oči. Viděla dobře? Róza chodila za Adiem a Kobalda si ani nevšimla. Lucka si vzala pantofle a vyběhla ven. Když byla u ohrady, Kobald se na ni podíval smutnýma očima. „To nic, Kobalde, najdeš si jinou, hezčí. Uvidíš!“ objala ho.
 
Hubertova jízda
Zanedlouho přišel podzim v plné síle. Kupy listí ve stájích byly stále větší a větší. Stejně tak i učitelé měli dostatek energie. Mezi domácími úkoly z češtiny a matematiky, každodenním tréninkem byl zázrak, když si našli volnou chvíli na ježdění po poloostrově. Vždy pak padali do postele úplně mrtví. Brzy ale přišel konec září a s ním i Hubertova jízda. Lucka znuděně seděla před stolem nad těžkým úkolem z fyziky. Jen tak mimoděk se podívala na stolní kalendář a vrátila se zpět k fyzice. Náhle ztuhla. Podívala se na kalendář znovu a rozesmála se. „Martine! Zanech úkolu z fyziky. Pozítří je Hubert!“ Moc dobře věděla, že zeď není zvukotěsná. Sklidila fyziku a pustila se do vyrábění plakátků.
***
Přípravy nastaly hned druhý den. Lucka s Martinem vyvěsili plakátky po Plzni. Táta s mámou vybírali trasu a Hana volala všem majitelům stájí. „Přijedou i z Blovic a Vlastiboře. Letos bude účast slušná,“ zavolala Hana s úsměvem z pracovny. „To je dobře,“ prohlásila Lucka cestou po schodech. V ruce držela oblek schovaný v pytli. „Ahoj, Martine.“ Martin se otočil. „Ahoj, copak to je?“ Lucka rozepnula zip. „Parkurové sako. Vezmu si ho na Huberta,“ vytáhla červené, sametové sako, bílé rajtky, bílou košili a černou vázanku. „Tobě ho koupili taky,“ oznámila ještě.
***
Druhý den vstávali všichni časně. Začalo veliké chystání. „Klid, fešáku,“ přidržela Lucka Kobalda, aby mu mohla doplést drdůlky. Martin leštil uzdečku, Janka a Píďa pomáhali dědovi připravit bryčku. Za dvě hodiny konečně vyváděli krásně upravené koně z budovy. „Tak se ti povedlo svázat Kobaldovi tu hřívu?“ Lucka popleskala koně po krku. „Povedlo, tedy alespoň hřívu, ocas už si nenechal.“ Martin si utáhl řemínek přilby. Adio měl drdolky na hřívě a jeden drdol z ocasu. „Lucko, Martine, vy můžete jet na cvičiště a trochu si rozehřát koně.“ Martin kývl hlavou a odváděl Adia. Lucka si utáhla třmeny a následovala ho. Prošli na cvičiště a vyhoupli se do sedel. Na tribunách už sedělo pár lidí, mezi nimi i většina učitelského sboru. Lucka s Martinem jim pokynuli rukou na pozdrav. Potom nechali koně klusem projet jedno kolo a pak najížděli na překážku. Pomalu se objevovali další jezdci. Teď všichni jezdili klusem kolem dokola. „Martine, hele, to je Jordan Jettová,“ Martin se otočil. „Kdo?“ „Ta reportérka.“ Lucka popojela dopředu. Kobald pohodil ocasem. „Lucko! Martine! Mašle!“ „Jé, Hano, díky. Skoro jsem na ně zapomněla,“ usmála se ulehčeně. Do cvičiště přijela bryčka s dědou, Píďou a Jankou. Slavnostní přehlídka jezdců pomalu končila. Všichni utvořili dlouhou řadu. Branou projela máma s liščím ocasem. Zvedla ruku a zamávala na pozdrav. „Tak vás tu znovu po roce vítám na druhém ročníku Hubertovy jízdy v Plzni!“ Slova přivítal radostný pokřik. „Jsem ráda, že jste všichni přišli, abychom se společně a důstojně rozloučili s jezdeckou sezonou. A proto prosím svatého Huberta, patrona jezdců, koní a lovců, aby nám seslal příznivé počasí a šťastné ulovení lišky. Dále mi dovolte představit mastery obou houfů. Druhý houf, do kterého se zařadí starší jezdci, březí klisny a malí poníci, povede Hana Šachová.“ Hana vyjela z řady. „A první, zkušenější houf letos připadl Lindě Merkové.“ Linda pobídla Meteora a vyjela z řady. „Prosím jezdce, aby se zařadili.“
 
Přesedliště
Koně cválali za Lindou a Meteorem přes rozlehlé louky od překážky k překážce. Liška ale lovcům stále unikala. Dusot kopyt se rozléhal všude kolem. Lucka přivřela oči, aby si je uchránila před odletující trávou a kousky hlíny. Kobald letěl dopředu jako torpédo. Lucka se rozhlédla kolem sebe. Adio elegantně překočil překážku z klád. Bylo neuvěřitelné, že se ještě nedávno bál překážek. Před skupinou se objevil kouř. „Tamhle je přesedliště!“ zavolal kdosi vzadu. Na přesedlišti všichni přihlížející vstali a běželi k překážce. První se objevila liška a skočila. Pak se přihnala Cheryna, Míša a Rolf s Gorem. Následně se přiřítil velký houf. Nakonec malý, doprovázený bryčkou. „Jel jsi skvěle, fešáku!“ pohladila Kobalda Lucka. „To je pravda. Ale vidělas Adia?“ „Jasně! Skákal přes klády, jakoby se jich nikdy nebál!“ Lucka rozepnula podbřišník. „Lucko, je na výběr klobása nebo buřt. Co si dáme?“ zeptal se Martin a uvolňoval řemínek přilby. „Spíš klobásu,“ prohlásila po chvíli. „A pití?“ „Ty co chceš, ale já limču s …jak se to sakra jmenuje…Jo! S limetkou!“ Martin odběhl. „Lucko, nechceš rychlý špunty?“ Janka s Píďou přitáhli veliký koš plný alkoholu a limonád. „Fajn, dáte mi to na dluh?“ Podívali se na sebe. „Ne.“ „Tak tady máte desetikorunu.“ „My prodáváme za dvacet.“ „Tak nic.“ Lucka se zvedla a šla pryč. „Tak my ti to dáme za deset, že jsi to ty.“ Lucka zaštrachala v kapse. „Tady máte dvacet a dejte mi dvě.“ Píďa jí podal dva pohárky. „V záchodě, ty draku?“ Ozvalo se z ohrady. „Martine, zase jsou provokace!“ Martin položil tácky s klobásou na stůl „Tresty! Všichni na něj!“ Píďa a Janka nechali koš košem, Lucka se zvedla a všichni běželi potrestat Luďu. „Ale, děťulíni, já si tu hraju na Paroubka a vy mi to kazíte.“ Zanedlouho toho nechali. Lucka vyzvedla Kobalda. „Pojď, vyzkoušíme si terénní závod,“ upravila mu drdůlek. „Lucko! Jdeš si zkusit terénní závod?“ zeptala se máma. „No, to bych chtěla.“ „Tak jo. Trasa je vyznačena fáborky. Modré pro druhý houf a pro váš silnější houf jsou červené. Na konci trasy sebereš mrkev a dojedeš sem,“ vysvětlovala. „Jasně, chápu. My to s Kobaldem zvládneme.“ Trochu si upravila třmeny. „Dobrý můžeme!“ „Takže, tři, dva, jedna a jeď!“ Kobald vyrazil dopředu jako střela. Prudce zatočil vpravo a následně vlevo. Lucka se nakrčila až ke Kobaldovu krku. Kobald si v terénu vedl opravdu výborně. „Jen tak dál, fešáku, to zvládneš,“ zašeptala. Další zatáčka. Kůň přeskočil padlou kládu. Vyjeli z lesa. Objevil se maják. Na ostrově dvojčat, projelo Lucce hlavou. Přejeli most a nastala nejtěžší část závodu. Přeplavat na druhý ostrov. „No tak, fešáku, jdeme na to!“ Kobald vběhl do vody. Plaval, jak to jenom šlo. Zanedlouho se chytil břehu. „Dobře, šikovný koník,“ vydechla a poplácala ho Lucka. Seskočila, vzala ho do lesíka, sebrala mrkve a znovu naskočila. Přejela po mostku.
***
„Výborně! Máš nejlepší čas!“ Lucka si přitáhla culík. „Ne já. To Kobald! Je to nejrychlejší hřebec pod sluncem!“
Závěr
Oba houfy se objevily na cestě před stájí. Máma pomalu zvedla ruku s liščím ocasem, znamení k odstartování lovu. Všichni vyrazili prudkým tryskem. Do vedení se dostali Linda, Lisa a Alex. Ale Lucka s Martinem je doháněli. Přihlížející zapomněli dýchat. Adio a Kobald byli ve vedení! Teď jeli přímo vedle mámina koně. Máma pobídla koně ke stále rychlejšímu chodu. Ale Martinovi a Lucce uniknout nemohla. Oba se natáhli po ocasu a cukli. Ale co to? Ocas se přetrhl v půli. Jezdci nechali koně pomalu vyklusat. „Takže, krále honu už máme, ale stále tu můžou být tři úspěšní lovci. Někde v okolí cvičiště se schovávají tři zmutovaná zelená zvířátka. Přeji šťastný lov.“ Ostatní jezdci se rozjeli po okolí. „Jé, já mám zeleného králíčka!“ Linda sundala králíka, který dosud visel na stromě. Dále kachničku našla Alex a jelena Lisa. V tom okamžiku zase začali všichni cválat kolem cvičiště. Pak utvořili dlouhou řadu. „Dnešní lov byl skutečně úspěšný. Nejen, že se nám podařilo ulovit lišku, ale i jiné druhy zvěře žijící v okolních lesích. Králi lovu, tedy celkovými vítězi lovu se stali Lucie a Martin.“ Lucka s Martinem vyjeli z řady. „Dále se také umístily Linda, Lisa a Alex!“
 
Soud
Před domem hajného Šídla byl frmol. Soud Hubertovy jízdy se konal, jako předešlé dva roky, venku u ohně. „Začneme předáváním cen,“ máma si vzala dlouhý seznam. „V terénní jízdě, v malé houfu, se na třetím místě umístila Jana Engelsová.“ Od ohně vstala hnědovlasá vytáhlina. „Druhé místo Markéta Klofáčová.“ Markéta byla malá blondýna. „A první byl v této kategorii Lukáš Davídek.“ Lukášově mámě Vlaďce patřila stáj v Blovicích na mysu Špičák. „Druhý houf velký. Třetí místo Linda Merková. Druhé místo Alexandra Pilsová. A o první místo se dělí Lucka a Martin.“ Lucka s Martinem si vyměnili vítězné pohledy. „Nyní přejdeme k trestům.“ Ruch ztichl. „Přistoupíme k trestu na vodním příkopu,“ Lucka se zasmála. „Lucku s Lindou neuposlechly koně, zvolený byl tento trest,“ svázali jim ruce. „Tak a teď támhle okoušete to lipo.“ Lipo bylo přivázané na stromě. Když se oběma podařilo sníst lipo, přistoupilo se k dalšímu trestu. „Martinovi a Haně se nepovedlo přeskočit pátou překážku. Za trest budou loupat vejce v rukavicích,“ Hana oloupala vejce rychle a šikovně, Martinovi se povedly tři vejce rozmáčknout, dvě upustit a poslední konečně oloupat.
***
„Nakonec bych vám chtěla představit reprezentanty na Claymondských závodech v McKillerocku,“ odmlčela se. „Vybrala jsem Lucku a Martina.
 
Vlkodlak
Říjen plynul nekonečně dlouho. Většinu té doby zabrala senoseč. Musela se sklidit poslední úroda. Jakmile ale skončil říjen, přihnal se druhý listopad – svátek mrtvých. Ten den nebylo ve škole vůbec nic zajímavého. Možná jen to, že je Fiederika sledovala na každém kroku. Až na konci školy: „Lucko! Martine! Něco jsem našla!“ volala Linda a běžela ze schodů. „Vlkodlak bude po dušičkách nepřemožitelný! Musíte ho zničit dneska!“
***
Vlkodlak stál na samém vršku Vraní hory. Dnes. Dnes se stane nejmocnějším tvorem poloostrova. Při myšlence na ovládnutí se usmál. V dálce bylo vidět světlo lodi. Voda po útesech šplouchala. Vlkodlak se pomalu začal přeměňovat. Nejdřív ho vlčí kůže zahalila jako nějaká deka. Okamžitě přirostla. Pak přiskočila vlčí hlava. Nejprve si připadal, jakoby měl helmu. Ale hned potom začal vidět zkresleně, vnímat pachy mnohem citlivěji, než kdy před tím a hlavně ho přepadla touha po čerstvé krvi. Zavyl. Teď ovládne celý svět! Zatím ještě netušil, že se jeho plány budou vyvíjet úplně jinak, než předpokládal.
***
Lucka s Martinem projížděli Ďáblovým průsmykem. Bylo 11:05. Na to, že byl podzim, byla pořádná zima. Mlha ležela nízko nad zemí. Koním v ní mizeli holeně. „Máš ten mámin stříbrný pohár?“ Martin otevřel tašku. „Mám,“ usmál se ulehčeně. Ještě čtvrt hodiny jeli svižným cvalem.
Vlkodlak zavětřil. Ucítil zvláštní směsici pachů. Dva zvířecí a několik lidských. Přikrčil se a připravil se k útoku…
***
Jezdci zůstali stát v úkrytu za křovím. Martin vytáhl pohár. Hvězdy zářili s neobvyklou silou. Tiše pozorovali vlkodlaka, jak sbíhal z Vraní hory. „Musí nás cítit,“ prohlásila s jasným neklidem v hlase Lucka. Za nimi se ozvalo zapraskání větví. Martin zvedl pohár. Tím odrazil vlkodlakův útok. Kdosi za nimi vykřikl. „Friederika,“ konstatoval Martin. Lucka mezitím zlikvidovala nános písku na tyči a natáhla ji. Z lupy se odrazilo světlo a vyletělo nahoru. Nic se nestalo. Vlkodlak znovu zaútočil. Když tu najednou… Z nebe cválal bílý kůň s modrou hřívou, která vlála všude kolem něj. Jediným dotekem zničil vlkodlakovu kožešinu a zmizel. „No, teda,“ podivila se Lucka. „No, a podívej se sem,“ na zemi ležel spiritista z šibeničního lesa. Jakmile je spatřil, vstal a dal se na útěk někam k Vlastiboři.
Claymodské závody
 
Auto nadskočilo, když vytáhlo přívěs z kaluže. „To se závody budou konat i v takovémhle nečase?“ zeptala se Lucka a otočila se na mámu. „Myslím, že jo.“ Kola auta se protočila. Teprve před půl hodinou odjeli z přístavu. Závodiště bylo ještě půl kilometru před nimi. Auto znovu nadskočilo. Před nimi se objevila silueta hradu. Máma se vyhnula kameni na cestě. „Když se budete snažit, tak s trochou štěstí můžete vyhrát,“ prohlásila máma. „A víte, po kolika letech se pohár vrátí k nám do stáje?“ Lucka typovala sto let. Martin myslel, že by to mohlo být dvě stě. „Tento rok by to bylo přesně sto padesát let.“ Máma zaparkovala a vytáhla klíčky ze zapalování. „Tak pláštěnky a vystupovat!“ Lucka s Martinem na sebe natáhli pláště do deště. Rozbředlá bahnitá půda jim čvachtala pod každým krokem. „Jděte se nahlásit. Já přijdu hned!“ „Tak jdeme,“ vyrazili ke stanu. Za stolem seděla žena, která velmi připomínala učitelku Grahamovou. „Jméno!“ „Šach a Žižková,“ žena rychlými tahy zapsala jejich jména. „Stáj?“ „Pod Vraní horou.“ „Jednotlivci? Tým?“ „Tým.“ „Fajn, Šach startuje teď a Žižková až vyjde řada!“ Vyšli ze stanu a zamířili k autu, aby se Martin převlékl. „Ta ženská bude vřelá asi tak jako jednička,“ neodpustila si cestou utrousit Lucka. Martin zalezl do auta. Za pár minut byl venku. „jdi na to!“ plácla ho Lucka do zad. Martin se zašklebil a sedl si na Adia. „Martin Šach!“ Martin párkrát proklusal kolem tribun a pak se postavil na start. Na slovo jedna Martin s Adiem vyrazili. Lucka pečlivě sledovala, kudy jedou. Nejdříve zatočili vlevo na cestičku podél srázu hory. Cestička stále stoupala nahoru. Závodníci zatočili vpravo. Za nimi byl vidět druhý McKillerocký hrad. Cesta se začínala svažovat dolů. Martin přeskočil díru a pokračoval. Objevila se serpentina, která vedla prudce doprava. Další, asi po stu metrech, prudce doleva. Přejel most a vytratil se Lucce z dohledu. Je zatím nejlepší, pomyslela si. Zanedlouho se ozvalo dunění kopyt, pak řehtání koně a nakonec se objevili Martin s Adiem. Za stálého pokřiku diváků zabrzdil za cílovou čarou. Svým časem vytlačil z prvního místa Sabine Kraffovou. „Máš dobrý čas.“ „No, a možná by byl ještě lepší, kdyby se Adio nerozhodl zastavit a pást se!“
***
„Na start se připraví Lucie Žižková!“ Lucka naklusala do ohrady. Stejně jako Martin párkrát projela kolem tribun. Pak se postavila na start. Kobald na jediný povel vyrazil z ohrady. Plným tryskem letěli přes nebezpečnou srázovou cestu. Kůň vůbec nedbal na jezdcovi pokyny, které jasně říkali „Zpomal!“ Ale Kobald se hnal dál jako vystřelené torpédo. Neuběhly ani dvě minuty a projížděli cílovou čarou. „Jsme první!“ prosvištělo jí hlavou.
***
Za hlasitého fandění dojel další jezdec. Dráha pro druhé kolo – cross country – měla hlavně prověřit spolupráci koně a jezdce v terénu. „Lucie Žižková,“ Lucka Martinovi posunkem naznačila, že už jede, načež Martin též posunkem popřál hodně štěstí. Lucka vydechla a nasedla na Kobaldův hřbet. Vyrazili, nejprve zdolali plošinovou překážku. Tak se dostali ven z ohrady. Kobald s dráhou neměl nejmenší potíže. Nastražené klády překonával ve velké rychlosti. Když necelých pět set metrů před cílem se stala strašná nehoda. Z ničeho nic se přetrhl jeden z popruhů Kobaldovy uzdy. Lucka zklamaně zakroutila hlavou. S přetrženou uzdou vyhrát nemůže. Překvapené zašumění se ozvalo i z řad diváků. Ale Kobald k tomu také měl co říct. Letěl dopředu, a aniž by si všímal toho, co se děje na jeho hřbetě, zamířil k poslední překážce. Lucka ho chytla kolem krku. Úspěšně zdolal poslední – cílovou překážku.
 
Šťastný konec
Poslední jezdec pomalu dojížděl do cíle. Obloha pomalu začínala modrat. Na stole s trofejemi stály dva poháry a ležely tři zlaté medaile, tři stříbrné a tři bronzové. Lucka s Martinem stáli u ohrady. „To, co Kobald udělal, to bylo prostě úžasný! V životě jsem neviděl něco takového!“ Lucka se podívala na Martina: „Kobald je přece jedinečný.“ Na závodiště vyšla žena z registračního stanu. „Prosím soutěžící, aby se neprodleně dostavili do ohrady,“ zapištěla a odkráčela.
***
„Všichni jste jeli opravdu výborně. Za posledních deset let jsem neviděl lepší závody, než byly tyto!“ dav hlasitě zatleskal posledním slovům proslovu pořadatele. „A nyní mi dovolte představit vám vítěze,“ odmlčel se. „V kategorii jednotlivců se umístili: na třetím místě Linda Mercová!“ Potlesk. „Alexandra Pizová získala druhé místo!“ Znovu potlesk. „A první místo obsadila Eliška Petersnová! Všichni z Plzeňských stájí!“ V kategorii týmů byly třetí stáje Borovicový vrch, druzí z Krasoňovic. „A první místo, po sto padesáti letech, získávají,“ následovala dlouhá pomlka. „Lucie Žižková a Martin Šach ze stáje Pod Vraní horou!“ „Jó!“ zařval Martin a vyskočil. Pořadatel jim s úsměvem předal pohár. „Pardon, s dovolením, Lucko, Martine! Můžu vám položit otázku?“ Jordan Jettová si k nim prorážela cestu. „Po 150 letech získala vaše stáj pohár zpátky. Kdo na tom má největší zásluhu?“ „No přece Kobald a Adio!“ vyhrkla bez rozmýšlení Lucka.
 
 
 
Obsah
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Příští díly:            Z naší stáje 4 aneb Jak k nám přišly vánoce
                               Z naší stáje 5 aneb A bylo jaro